To, že byl zvolen do čela GIBS komunista Ondráček je pouze další krok v polistopadovém vývoji, kdy dnes již zcela otevřeně mnozí relativizují komunistické represe a utrpení, které tento režim přinesl.
Vzhledem k tomu, že jsme si, žel, zcela bez účasti prezidenta, připomínali kulaté výročí komunistického puče a že za dva dny bude výročí smrti velkého Josefa Vissarionoviče, působí zvolení Ondráčka doslova tragikomicky. Jakoby nám komunisté spolu s dalšími poslanci, kteří jeho zvolení podpořili, sdělovali, zapomeňte na to, co tady bylo, komunismus je definitivně zpět a vy to prostě akceptujte. Ne v podobě, jako v 50. letech, ale je zpět. Tím, že na jejich sjezd jede řečnit i hlava státu, tak se vlastně ani není co divit, protože i to je legitimizace KSČM.
Ano, je pravda to, co slýcháváme ve stále dokola se opakující mantře „komunisté jsou demokraticky zvolená strana“. Jistě, jsou, stejně jako v únoru 1948… Logicky pak platí, že Ondráček není problém. Ale asi cítíte, že na této logice je něco špatně.
Položme si otázku, proč komunisté problémem jsou – tedy pro část národa. Ponechme stranou zvrácené výroky stalinistky Semelové a jí podobných individuí, které relativizují politické procesy, popravy, tisíce zničených životů atd. Vést s těmito lidmi diskusi je pod úroveň. Z nějakého důvodu je trestné popírat holokaust, ale není trestné popírat komunistickou genocidu… I díky tomu komunisté nadále mohou vykládat světu „jak to bylo“, nestoudně provokovat svoje bývalé oběti a dokonce se asi budou podílet na vládě.
Problém je ale ještě jiný. Za jistých okolností je představitelné, že strana z temnou minulostí je nadále u moci. Za jakých? Takových, že se od své minulosti jasně a veřejně distancuje. A to komunisté nikdy neudělali a nikdy neudělají. Řeči o tom, že „v minulosti se staly chyby“, není žádný distanc od minulosti. Pokud Ondráček, podobně jako jiní komunisté řeknou, že „ničeho ze své minulosti nelitují“, tak tím sdělují jednu strašně důležitou ale i nebezpečnou věc. Až budeme mít možnost, uděláme to znova! To, že teď zrovna nikoho neposíláme do lágrů, nelikvidujeme opozici, nekrademe majetek (jen ten, co jsme museli vrátit našim obětem, jim zdaníme), není proto, že jsme se „poučili z krizového vývoje“, ale proto, že na to nemáme dost sil a prostředků. Zatím! Ale protože „ničeho nelitují“, pak není důvod, aby, až bude možnost, nasadili stejné páky jako kdysi.
Dnes nad sebou mají ochrannou ruku prezidenta, nadbíhá jim nevykazatelný premiér, vládnoucí bez důvěry sněmovny a dělající (pardon makající) si skoro co chce, dostávají důležité výbory a posty a proto není divu, že jim roste hřebínek a že u nemalé části národa poslední vývoj vzbuzuje obavy…
Slova ničeho nelituji, jasně komunikují, nezměnil jsem, měnit se nebudu a až to půjde, udělám to znova. A z toho jde mráz po zádech.
