Otec a hledání jeho role

2. 01. 2018 21:17:43
Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal S. Freud. Otec Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít.

Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku...

Někdy přemýšlím nad tím, co svým synům odkážu já. Nemyslím na podobné situace, ale i na situace mnohem méně vyhrocené. Zda nedopadnu jako v jedné pasáži ve slavném The Wall, kde malý chlapec zpívá: „Daddy, what else did you leave for me? Daddy, what you leave behind for me?“, neboli „Táto, co jsi mi ještě zanechal? Táto, co jsi po sobě zanechal?“ U Freuda zůstala bolestný zářez na duši, když si vzpomněl, jak jeho otec uhnul z cesty jakémusi tupci, u mnoha synů zůstal zářez z jiných důvodů...

Jednou z drsných pojednání o vztahu otce a syna je Kafkova kniha „Dopis otci“. Geniální a bolestivé čtení. Myslím, že se v mnoha ohledech jedná o velmi pravdivou sondu do vztahu otců a synů.

Začtěme se do některých slov, co Kafka svému otci psal: „Vypracoval ses jen svou vlastní silou nesmírně vysoko a měl jsi v důsledku toho neomezenou důvěru ve vlastní mínění. Spíš než v dětství mě to oslňovalo v době, kdy jsem dospíval. Ze svého křesla jsi vládl světu. Tvé mínění bylo správné, každé jiné bylo bláznivé, přehnané, mešuge, nenormální. Tvoje sebedůvěra byla přitom tak veliká, že jsi ani nemusel být důsledný, a přesto jsi nepřestával mít pravdu.“

„Stačilo jen, aby byl člověk kvůli nějaké věci šťastný, byl jí plný, přišel domů a řekl to, a místo odpovědi se mu dostalo ironického povzdechu, kroucení hlavou, poklepání prstem na stůl: „Ty mi tak budeš něco vyprávět," nebo „Tvoje starosti na mou hlavu," nebo „Kéž bych měl hlavu taky tak odpočatou," nebo „To je mi událost!" nebo „Za to si toho koupíš!" Nebylo samozřejmě možné očekávat, že se budeš rozplývat nadšením nad každou dětskou maličkostí, žil jsi přece v starostech a trápení. O to také nešlo. Šlo mnohem spíš o to, že jsi z moci svého charakteru, který byl v rozporu s mým, musel takováto zklamání vždy a ze zásady dítěti připravovat.“

„Vždycky mi byla nepochopitelná Tvá necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu mi svými slony a úsudky můžeš způsobit, bylo to, jako bys neměl ani ponětí o své moci. Já jsem Ti určitě svými slovy také často ublížil, ale vždycky jsem o tom věděl, bolelo mě to, ale nedokázal jsem se ovládnout a slovo zadržet, litoval jsem toho, už když jsem je vyslovoval. Ty jsi však svými slovy útočil bez dlouhých cavyků, nikoho jsi nelitoval, ani když jsi to dělal, ani později, člověk byl proti Tobě naprosto bezbranný.“

Tolik Kafka... nechci vršit pocity viny těm, kdo jsou otcové. Všichni, kdo máme syny (a dcery), tak o tomto víme své. Citlivější duše mají pocity viny, co nezvládli, jiné povahy jsou v pohodě. Jisté je, že každý jsme nějak selhali a každý jsme naopak někdy udělali správné kroky. Do jaké míry se dá charakter a postoje dítěte ovlivnit výchovou a jak moc nikoli, je nekonečná diskuse. Někdy jsem se setkal s tím, že otec byl sukničkář nebo mačo nebo slaboch a vyrostli mu super děti. A stejné platí naopak – otec byl skvělý člověk, ale děti se mu nepovedli. Jaká je v tom logika skutečně nevím. Jen tuším.

Přesto nějak na výchově a odkazu, který jako otcové předáváme, záleží. Pokud se, obrazně řečeno před svými dětmi nechápe skopnout z chodníku, anebo řečeno s Kafkou bude našim dětem nepochopitelná naše necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu jim svými slovy a úsudky způsobíme, dětem ublížíme, i když se s tím možná v budoucnu srovnají.

Jaká je tedy role otců? Je jich jistě mnoho a ještě více o tom bylo napsáno. Rád bych ukázal na jednu věc a to naučit otce svoje děti pracovat s bolestí. Co mám na mysli...

Zdá se mi, že se stále více prosazuje názor, že je nežádoucí, když se dítěti kladou do života překážky a když jej někdo omezuje. Proto se prý nemají děti trestat, proto se již od velmi útlého věku mají samy rozhodovat a rodiče jim nemají do jejich rozhodování zasahovat, proto se jim často vštěpuje, že „blbá je učitelka, vychovatel“, nikoli že vině mohou být i ony, proto se jim nesmí stanovovat hranice, protože jejich nastavením by se potlačilo jejich osobnostní rozvoj atd. Asi víte, kam mířím. Jenže role otce je mimo jiné ta, že miluje, ale lásku dokáže skloubit s přiměřeným trestem, nastavením hranic, podporováním dítěte, aby se nebálo utržit ránu a nehledalo příliš rychle viníky okolo sebe a aby dokázalo respektovat autority.

Jde třeba, aby se dítě a poté mladý člověk naučil přijímat realitu toho, že je život těžký. Pokud toto přijme, je lépe připraven naučit se něco absolutně základního. Konkrétně, že místo zranění je místem největšího daru. Jak stručně říká C. G. Jung: „Kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato.“ Nebo jak zpívá Leonard Cohen ve své nejdůležitější písni „Hymna“: „Ve všem je prasklina a tudy se dovnitř dostává světlo.“ Proto nás nemůže překvapit, že zraněný muž se stal ústředním symbolem proměny v křesťanství.

Role otce potom je pomoci dítěti zlato (Jung) či světlo (Cohen), které přichází po pádu a z něj plynoucího zranění, najít.

Freudův otec se zachoval jako slaboch. Kafkův byl zřejmě samolibým mačem. Otec v podání Pink Floyd je pasivní. Jenže je třeba dodat, že se vždy lépe popisují špatné příklady. Těch dobrých je jistě dost a jsou okolo nás. Jen je třeba nenechat se převálcovat některými současnými trendy, které z kluků a jednou mužů vychovávají slabochy, kteří nejsou schopni pracovat se svojí bolestí a kteří se proto vyhýbají jakékoli složitější životní výzvě a závazku.

Jako otcové ale i vychovatelé se můžeme a máme pokusit jim v tom pomoci.

Autor: David Novák | úterý 2.1.2018 21:17 | karma článku: 19.22 | přečteno: 552x

Další články blogera

David Novák

Ruská agrese – když se lež stane pravdou

Jeden z doprovodných jevů ruské agrese je nestoudné lhaní ruských představitelů. Že lidé lžou, je běžné, stejně tak, že lžou politici.

14.5.2022 v 16:14 | Karma článku: 32.13 | Přečteno: 1069 | Diskuse

David Novák

K výročí začátku operace ANTROPOID

Možná jsme v ruchu posledních dnů roku ani nezaznamenali, že uplynulo přesně 80 let od chvíle, kdy z letiště Tangmere v jihoanglickém Sussexu odstartoval bombardér Handley-Page Halifax 138. perutě pro speciální úkoly.

28.12.2021 v 12:08 | Karma článku: 19.85 | Přečteno: 436 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 59 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 10.71 | Přečteno: 143 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 284 |

Michael Laitman

Odhalení tajemství Knihy života

Jeden mudrc kdysi řekl: „Člověk musí získat jak vědomosti, tak moudrost.“ Na otázku, jaký je mezi nimi rozdíl, odpověděl: „Vědomosti se získávají čtením knih, moudrost se získává čtením knihy, kterou jsi ty sám.“

28.3.2024 v 4:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 31 | Diskuse

Tadeáš Firla

KSČM a Jan Ámos Komenský

Myslím, že politické, nebo náboženské symboly mají veliký význam a pro některé lidí hodně znamenají. Dnes jsem si všiml dvou. Vedle sebe ve skříňce - logo KSČM a portrét Jana Ámose Komenského. Je to změna mysli, nebo pouhá fraška?

28.3.2024 v 1:25 | Karma článku: 9.10 | Přečteno: 151 | Diskuse
Počet článků 117 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2567

Jsem kazatelem v Církvi bratrské, učitelem filozofie a etiky na dvou školách a především otcem dvou dětí.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...