Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Otec a hledání jeho role

2. 01. 2018 21:17:43
Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal S. Freud. Otec Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít.

Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku...

Někdy přemýšlím nad tím, co svým synům odkážu já. Nemyslím na podobné situace, ale i na situace mnohem méně vyhrocené. Zda nedopadnu jako v jedné pasáži ve slavném The Wall, kde malý chlapec zpívá: „Daddy, what else did you leave for me? Daddy, what you leave behind for me?“, neboli „Táto, co jsi mi ještě zanechal? Táto, co jsi po sobě zanechal?“ U Freuda zůstala bolestný zářez na duši, když si vzpomněl, jak jeho otec uhnul z cesty jakémusi tupci, u mnoha synů zůstal zářez z jiných důvodů...

Jednou z drsných pojednání o vztahu otce a syna je Kafkova kniha „Dopis otci“. Geniální a bolestivé čtení. Myslím, že se v mnoha ohledech jedná o velmi pravdivou sondu do vztahu otců a synů.

Začtěme se do některých slov, co Kafka svému otci psal: „Vypracoval ses jen svou vlastní silou nesmírně vysoko a měl jsi v důsledku toho neomezenou důvěru ve vlastní mínění. Spíš než v dětství mě to oslňovalo v době, kdy jsem dospíval. Ze svého křesla jsi vládl světu. Tvé mínění bylo správné, každé jiné bylo bláznivé, přehnané, mešuge, nenormální. Tvoje sebedůvěra byla přitom tak veliká, že jsi ani nemusel být důsledný, a přesto jsi nepřestával mít pravdu.“

„Stačilo jen, aby byl člověk kvůli nějaké věci šťastný, byl jí plný, přišel domů a řekl to, a místo odpovědi se mu dostalo ironického povzdechu, kroucení hlavou, poklepání prstem na stůl: „Ty mi tak budeš něco vyprávět," nebo „Tvoje starosti na mou hlavu," nebo „Kéž bych měl hlavu taky tak odpočatou," nebo „To je mi událost!" nebo „Za to si toho koupíš!" Nebylo samozřejmě možné očekávat, že se budeš rozplývat nadšením nad každou dětskou maličkostí, žil jsi přece v starostech a trápení. O to také nešlo. Šlo mnohem spíš o to, že jsi z moci svého charakteru, který byl v rozporu s mým, musel takováto zklamání vždy a ze zásady dítěti připravovat.“

„Vždycky mi byla nepochopitelná Tvá necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu mi svými slony a úsudky můžeš způsobit, bylo to, jako bys neměl ani ponětí o své moci. Já jsem Ti určitě svými slovy také často ublížil, ale vždycky jsem o tom věděl, bolelo mě to, ale nedokázal jsem se ovládnout a slovo zadržet, litoval jsem toho, už když jsem je vyslovoval. Ty jsi však svými slovy útočil bez dlouhých cavyků, nikoho jsi nelitoval, ani když jsi to dělal, ani později, člověk byl proti Tobě naprosto bezbranný.“

Tolik Kafka... nechci vršit pocity viny těm, kdo jsou otcové. Všichni, kdo máme syny (a dcery), tak o tomto víme své. Citlivější duše mají pocity viny, co nezvládli, jiné povahy jsou v pohodě. Jisté je, že každý jsme nějak selhali a každý jsme naopak někdy udělali správné kroky. Do jaké míry se dá charakter a postoje dítěte ovlivnit výchovou a jak moc nikoli, je nekonečná diskuse. Někdy jsem se setkal s tím, že otec byl sukničkář nebo mačo nebo slaboch a vyrostli mu super děti. A stejné platí naopak – otec byl skvělý člověk, ale děti se mu nepovedli. Jaká je v tom logika skutečně nevím. Jen tuším.

Přesto nějak na výchově a odkazu, který jako otcové předáváme, záleží. Pokud se, obrazně řečeno před svými dětmi nechápe skopnout z chodníku, anebo řečeno s Kafkou bude našim dětem nepochopitelná naše necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu jim svými slovy a úsudky způsobíme, dětem ublížíme, i když se s tím možná v budoucnu srovnají.

Jaká je tedy role otců? Je jich jistě mnoho a ještě více o tom bylo napsáno. Rád bych ukázal na jednu věc a to naučit otce svoje děti pracovat s bolestí. Co mám na mysli...

Zdá se mi, že se stále více prosazuje názor, že je nežádoucí, když se dítěti kladou do života překážky a když jej někdo omezuje. Proto se prý nemají děti trestat, proto se již od velmi útlého věku mají samy rozhodovat a rodiče jim nemají do jejich rozhodování zasahovat, proto se jim často vštěpuje, že „blbá je učitelka, vychovatel“, nikoli že vině mohou být i ony, proto se jim nesmí stanovovat hranice, protože jejich nastavením by se potlačilo jejich osobnostní rozvoj atd. Asi víte, kam mířím. Jenže role otce je mimo jiné ta, že miluje, ale lásku dokáže skloubit s přiměřeným trestem, nastavením hranic, podporováním dítěte, aby se nebálo utržit ránu a nehledalo příliš rychle viníky okolo sebe a aby dokázalo respektovat autority.

Jde třeba, aby se dítě a poté mladý člověk naučil přijímat realitu toho, že je život těžký. Pokud toto přijme, je lépe připraven naučit se něco absolutně základního. Konkrétně, že místo zranění je místem největšího daru. Jak stručně říká C. G. Jung: „Kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato.“ Nebo jak zpívá Leonard Cohen ve své nejdůležitější písni „Hymna“: „Ve všem je prasklina a tudy se dovnitř dostává světlo.“ Proto nás nemůže překvapit, že zraněný muž se stal ústředním symbolem proměny v křesťanství.

Role otce potom je pomoci dítěti zlato (Jung) či světlo (Cohen), které přichází po pádu a z něj plynoucího zranění, najít.

Freudův otec se zachoval jako slaboch. Kafkův byl zřejmě samolibým mačem. Otec v podání Pink Floyd je pasivní. Jenže je třeba dodat, že se vždy lépe popisují špatné příklady. Těch dobrých je jistě dost a jsou okolo nás. Jen je třeba nenechat se převálcovat některými současnými trendy, které z kluků a jednou mužů vychovávají slabochy, kteří nejsou schopni pracovat se svojí bolestí a kteří se proto vyhýbají jakékoli složitější životní výzvě a závazku.

Jako otcové ale i vychovatelé se můžeme a máme pokusit jim v tom pomoci.

Autor: David Novák | úterý 2.1.2018 21:17 | karma článku: 16.67 | přečteno: 425x

Další články blogera

David Novák

K výročí smrti J. Palacha a ceně svobody

Díky předvolebnímu šílení a poněkud absurdnímu pokusu vyslovit důvěru vládě, byla téměř zapomenuto výročí sebeupálení studenta Jana Palacha.

16.1.2018 v 21:32 | Karma článku: 10.22 | Přečteno: 154 | Diskuse

David Novák

Ovčáčkův fíkus a co třeba příště inzulínová injekce?

Před pár dny proběhla na TV Barrandov „diskuse“ prezidentských kandidátů, která nakonec neproběhla, protože náš současný prezident nechce zneužívat svého postavení.

4.1.2018 v 12:11 | Karma článku: 32.56 | Přečteno: 1166 | Diskuse

David Novák

A proč jste ohledně Ondráčka neprotestovali dříve?

Ve svém minulém článku, který vyvolal čilou diskusi, jsem psal o hanebnosti, bude-li zvolen komunista Ondráček do čela komise pro kontrolu GIBS. Důvodů, proč je to nepřijatelné, je jistě celá řada...

20.12.2017 v 22:14 | Karma článku: 36.54 | Přečteno: 3404 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Irena Aghová

Společnost: Cicero a jeho životní cesty

Ve škole jsme poznali mnoho jmen slavných lidí z historie, několik dat z jejich životopisů, názvy jejich děl, ale nenaučili jsme ta díla správně číst a ani chápat, stejně jako osobnosti antiky.

19.1.2018 v 5:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 20 | Diskuse

Irena Fuchsová

Dvě dnešní dopolední setkání

Někdy se prostě urodí. Dneska ráno mě na kolínském nádraží naštval kamarád, profesor v důchodu a při čekání na metro na Hlavním nádraží, mě pro změnu potěšil neznámý bezdomovec.

18.1.2018 v 20:59 | Karma článku: 13.72 | Přečteno: 362 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Volební deníček

Tak jsem dnes sebrala odvahu přečíst si noviny. Listuji, divím se, dumám. Teď jen najít odvahu ke všemu mlčet.

18.1.2018 v 17:43 | Karma článku: 10.50 | Přečteno: 270 | Diskuse

Jan Ziegler

Zoufalí zemanovci zneužili i Boženu Němcovou

Tato beznaděj je spíše k smíchu. Příznivci Miloše Zemana se neváhali v předvolebním prezidentském boji vytasit i s neexistujícím výrokem významné české spisovatelky. Ta samozřejmě nic takového neřekla.

18.1.2018 v 17:34 | Karma článku: 31.06 | Přečteno: 1328 | Diskuse

Jaroslav Čejka

Živé nás nedostanou!

To, co se v posledních dnech děje, nemá v krátké historii samostatné České republiky obdoby. Nad množstvím urážek, sprostoty a špíny, které se sneslo na Zemanovu hlavu od jeho odpůrců, zůstává rozum stát. Ale ono všeho moc škodí.

18.1.2018 v 17:15 | Karma článku: 32.10 | Přečteno: 661 |
Počet článků 97 Celková karma 28.76 Průměrná čtenost 2335
Jsem kazatelem v Církvi bratrské, učitelem filozofie a etiky na dvou školách a především otcem dvou dětí.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.