V posledních dnech, snad i vlivem toho, co se děje ve společnosti, jsem sáhl po „osvědčené klasice“ a četl Orwelovu Farmu zvířat a 1984. Asi není třeba psát, že se jedná o alegorii na totalitní režimy...
Nicméně mnohé principy a myšlenky jsou velmi nadčasové a osobně bych to dával jako doporučenou četbu všem, kdo se zabývají dynamikou práce jakékoli skupiny. Rysy popsané Orwellem hrozí i dnes. Dokonce mi v něčem silně připomínají situaci současného Česka. Co mám konkrétně na mysli? V obou knihách Orwell pracuje s tím, že vládnoucí moc si vytvoří fiktivního nepřítele, proti kterému bojuje a který se stává projekcí nenávisti těch, kdo následují stranu. Ve Farmě zvířat se jedná o prase, které se jmenuje Kuliš. Kuliš zpočátku na farmě žil, snažil se o reformy, ale nakonec by vyhnán. I když na farmě nepůsobí, nezdary jsou nadále přisuzovány jemu. Zvířata jsou navíc strašena, že se může vrátit a škodit. Kolektivní nenávist vůči neexistujícímu Kulišovi se má stát jejich pojítkem. V románu 1984 Orwell vytváří postavu Emanuela Goldsteina. Údajně se jedná o postavu, která kdysi (ale to nikdo nezažil) byla věrná straně, pak ale odpadla a začala škodit „lidu“. Strach a hlavně nenávist k tomuto škůdci, stejně jako ve Farmě zvířat strach z Kuliše, lid spojuje. Nikdo přesně neví, kdo je Kuliš a kdo je Goldstein, ale „lid“ je nenávidí. To oni jsou původci zla! Orwell vystihuje jeden z rysů totalitních režimů a všech uzavřených společenství a sekt. Konkrétně – potřebu vytvořit si nějakého nepřítele, do kterého můžeme projektovat svoje selhání a který nás sjednocuje tím, že ho kolektivně nenávidíme. Nenávist spojuje… jen je třeba vytvořit nějaký objekt nenávisti. Toto myšlení je ďábelské, podlé a nebezpečné. Od něj vede jen pák kroků k prvním fackám, mlácení, později vězení atd…
S podobným fenoménem se v celkem masivní formě setkáváme i v poslední době v naší zemi. Nejedná se o fiktivní postavy Kuliše, Goldsteina, ale o „pražskou kavárnu“. Nikdo přesně neví, o koho se jedná, ale podvědomě tento název evokuje lidi, kteří patří do vyšší společnosti (obyčejní lidé chodí do hospod), patří k jakési vyšší společenské vrstvě (kdo jiný by chodil do kaváren), pracují na úkor obyčejných lidí (kteří musí makat místo vysedávání v kavárnách) jsou z Prahy (celá republika doplácí na Prahu), a nebo když nejsou, tak svojí namyšleností mezi pražskou kavárnu patří a hlásí se k ní. Pražská kavárna to podobně jako Kuliš a Goldstein nemyslí s „obyčejnými lidmi“ dobře, a dokonce jim škodí. Proto je namístě tuto skupinu lidí nenávidět a najít schopného vůdce, který by „lid“ před kavárnou chránil a který by formuloval pěkně od podlahy mínění lidu. Cokoli kavárna řekne, není třeba promýšlet, reflektovat, stačí to pojmenovat jako „projev pražské kavárny“. Co tvrdí kavárna je nesmysl. Nikdo přesně neví, kdo do kavárny patří, ale zřejmě každý, kdo nesouhlasí a nebo dokonce kritizuje našeho prezidenta.
Nevím, na kolik si uvědomujeme, že termín pražská kavárna si zahrává s třídní nenávistí. Vnucuje lidem pocit, že existují dvě třídy, které se nesnáší. Jenže nic takového ve skutečnosti neexistuje. Vymyšlení „pražské kavárny“ v sobě nese snahu vytvořit imaginárního nepřítele a s tím související společně sdílenou nenávist a strach. Je třeba dodat, že zahráváním si s třídní nenávistí přišel prezident již při volbách a to, když v souvislosti se šlechtickým původem svého oponenta vyprávěl „vtip“ na téma právo první noci a degenerace šlechty. Přesně v tomto duchu štvali proti „těm nahoře“ političtí komisaři, komunističtí agitátoři, politruci a další. Elektrizovali těmito nesmyslnými slogany davy, aby těm nahoře, šlechticům a jejich potomkům zakroutily krkem, aby je nenáviděly. Jednou to byla šlechta, pak bohatí, pak pražská kavárna, v Orwellovi Kuliš, Goldstein. Stále stejná rétorika, stále stejné následky… a lidi na tuto taktiku znovu a znovu skočí. Jako by se vracela věta, jejíž praktikování mělo za následek milióny mrtvých: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů“. V česku žádný třídní boj neprobíhá, jen nám to někdo chce vnutit.
