Devatero práce s krizí

Vím, že jakýkoli návod je podezřelý a zjednodušující. Přesto si dovoluji napsat pár myšlenek, které  jsem vypozoroval v mnoha rozhovorech, které jsem měl s těmi, kteří procházeli nějakou krizí. Třeba něco z uvedeného někomu pomůže…

Nepopírejte. Někdy jsme mistry v sebeklamu a nechceme připustit, že máme skutečně problém. Že SKUTEČNĚ vážně vázne manželské komunikace, že SKUTEČNĚ máme problém s dětmi, s penězi, s určitými závislostmi, s postavou, s odkládáním nepříjemných věcí, s leností, workoholismem a nevím čím dalším… Přiznat si problém někdy bolí, jenže jinudy cesta z krize a problémů zřejmě nevede. Co nepojmenujeme, jakoby neexistovalo.

Odkládání. Problém je někdy v tom, že jej jednak neřešíme a jednak řešení nepříjemných věci odsouváme. Víme, že bychom měli jít na preventivní zdravotní prohlídku a proto na ní URČITĚ půjdeme – příští týden. Víme, že bychom měli s dospívajícími dětmi otevřít určitý jejich zápas, a proto jej otevřeme – zítra. Víme, že máme problémy s nadváhou a proto URČITĚ začneme cvičit – příští měsíc. Velmi často tento postoj ale znamená s řešením nikdy nezačít.  

Krize obyčejně nevyřešíme sami. Někdy na krize prostě sami nestačíme. Problém naší doby je, že jsme mnohokrát sami mezi lidmi. Někdy bychom i měli za kým jít, ale za svoje problémy se stydíme.  Jenže samota budí sebelítost a tendenci vidět věci černější než jsou. Zároveň pozor na to, abychom nehledali jen ty, kdo mají na věc stejný názor jako my. Pak nehledáme radu, ale jen útěchu. Útěcha má jistě svoje místo, ale pomůže jen zčásti.

Neřešte krize hned, nechte si odstup. Někdy tento přístup není možný, a jakoby popírá druhý bod, někdy je třeba věci řešit hned, NĚKDY ale jsme do problému příliš emocionálně namočení a nejsme schopni věci vyhodnocovat objektivně, chybí nám nadhled. Mám na mysli např. když se jedná o rychlou odpověď na nepříjemný mail, telefonát, na některé vztahové krize atd. Zde je dobré se chvíli „vydýchat“ a až pak odpovídat a reagovat. Většinou totiž emoce a už vůbec ne vztek nebývá dobrým rádcem.

Ne vždy je řešením zvýšit výkon.  Když zjistíme, že máme problém, pak občas věc řešíme tím, že zvýšíme výkon. Konkrétně to může znamenat, že se budu se více věnovat dětem, více studovat, více vydělávat, přidám si další práci, budu méně jíst… to vše je hezké, potřebné ale… Ale problémy obyčejně mají nějaký kořen a ten je třeba přeseknout. Je dobré zjistit nejen, že se něco děje, ale proč se něco děje. Pokud např. stres „řeším“ přejídáním se, pak nestačí jen změna jídelníčku, ale i změna životního stylu. Tedy je-li nutné zvýšit výkon, je třeba i poznat jaký je kořen krizi a problému.

Nebagatelizujte svoje krize. Skrze srovnávání. Jak taková bagatelizace vypadá?Tak, že sice připustím problém, ale pak se začnu srovnávat.  Ano, mám problém v komunikaci s partnerem, ALE oproti mému kamarádovi jsem na tom stále lépe, bolí mě břicho, ALE stále ještě mohu chodit do práce, vymyká se mi výchova dětí, ALE stále ještě neberou drogy. Jistě – není dobré se litovat a z každého problémku dělat nepřekonatelnou kauzu, ale ani opak není řešením. Ono se totiž může stát, že i když jste na tom lépe než druzí, najednou už je na řešení pozdě.

Nebuďte se svými problémy a krizemi sami, ale nebuďte nesnesitelní. Někteří lidé nehovoří o ničem jiném než o sobě a svých krizích. Druzí pak před nimi skoro prchají. Pozor na určitý takt. Je lidské se chtít z problémů a krizí vypovídat, ale je nelidské stále dokola poslouchat to samé. Pokusme se proto mít i jistou soudnost co je moudré sdělovat a jak dlouho to či ono sdělovat. Zde platí ještě jedna zásada. Jste-li rodiče, velmi važte co sdílet se svými dětmi. Mnoho vašich problémů vaše děti do jistého věku prostě vědět nemají, a pokud vaše problémy na ně navalíte, hodně jim tím škodíte.

Přijměte svůj díl zodpovědnosti a nehrajte si na oběť. Někdy jsme se stali obětí druhých, mnohokrát si ale za problémy můžeme sami nebo částečně sami. Když jsem byl přítomen některým rozvodům, skoro vždy byl problém na straně toho druhého. Když jsem byl přítomen některým finančním karambolům, skoro vždy byla na vině banka, exekutor atd. Může být, zároveň pokud přijmeme mentalitu oběti, příliš obviňujeme svoje okolí (stát, školy, systém) nic nezměníme. Většinou až tak bezmocní a bez viny nejsme, stejně tak většinu něco dělat lze.

Když se z krize můžete dostat zakázanými prostředky, nepoužívejte je. Mám na mysli dvě oblasti.Jedna vychází z přesvědčení, že každá krize má svůj důvod. Pokudmanželkou krizi ˇřeším“ tím, že druhému lžu, nic neřeším, ale problém jen odkládám. Pokud mám problémy se stresem a v důsledku toto nemohu večer spát, problém nevyřeším práškem na spaní. Pokud mám stavy úzkosti, nevyřeším je alkoholem. V uvedených případech lhaní, prášky na spaní či alkohol jen odsouvají problém. Je to podobné, jako „řešit“ zkažený zub práškem proti bolesti. Na chvíli to jistě funguje, ale… Jistě existuje milosrdná lež, prášek na spaní či na bolest může být v určitém případě pomocí, ale řešme jádro problému. Druhá oblast se pro mnohé ještě problematičtější. Naučil jsem se a učím tomu i svoje děti, se z různých průšvihů nepokoušet vylhat. Když jsem si naplánoval dvě schůzky na stejný čas, je lepší se omluvit a přiznat, že je to moje chyba. Když mě příslušníci chrání a pomáhají mi  - tedy dávají mi pokutu, obyčejně o svém přestupku vím a přiznám se. Když se mi někam nechce, nelžu, že mi není dobře atd. Stejné učím svoje děti. Můžete namítnout, že se to nevyplácí. Máte pravdu – někdy vypadám jak blbec. Ale jde o jakousi elementární osobní integritu, pocit, že se nenechám válcovat okolnostmi. Nedávno na mě vyvalila oči paní na vleku, když jsem jí řekl, že mému synovi už skutečně není 12 let a tedy že má platit asi o stovku víc. Sice jsem „přišel“ o stovku, na druhou stranu jsem si říkal, že moje integrita stojí víc než 100 Kč. Co si myslel syn nevím…

Jistě jsem nevyčerpal všechno, jistě máte i svoje zkušenosti a postřehy, možná s některými body nesouhlasíte, ale jedno je jisté. Každý krizemi a problémy procházíme a každý je nějak řešit musíme. Neexistuje universální know-how, ale určité směrovky existují.