Nevím, zda toto moje svědectví není možná pošetilé, na druhou stranu může inspirovat někoho podobného...

Nežiji delší čas se svými dětmi, chodím je navštěvovat, vztah je spíš přátelský. moje současná přítelkyně říká, že je to škoda, že moje děti by byly jedinými, kteří by poslouchali moje vyprávění a zkušenosti. Nedávno starší syn začal zkoušet hrát na kytaru. Při poslední návštěvě jsem mu o tom cosi říkal a ukazoval pár "grifů" Celou dobu napjatě poslouchal a dokonce přestal sledovat a vypnul počítač. Měl jsem z toho takovou nepopsatelnou vnitřní radost:)

Proto se prý nemají děti trestat, proto se již od velmi útlého věku mají samy rozhodovat a rodiče jim nemají do jejich rozhodování zasahovat, proto se jim často vštěpuje, že „blbá je učitelka, vychovatel“, nikoli že vině mohou být i ony, proto se jim nesmí stanovovat hranice, protože jejich nastavením by se potlačilo jejich osobnostní rozvoj atd.

Můžete prosím říct, jaký výchovný směr radí nenastavovat dětem hranice?

A kde jste vzal, že když někdo radí od útlého věku nechat rozhodování o sobě samých na dětech, tak je to důvodem, aby rodiče zároveň tvrdili, že "blbá je učitelka"?

Omlouvám se, první odstavec patří do uvozovek..

Velice pěkný článek, kontrastující s dnešními psoudovýchovnými trendy. Každý jsme jiný, máme jiné schopnosti, včetně těch vychovatelských. Nejdůležitější asi je dělat vždy to nejlepší, co dokážeme, i když se to může jevit kontraproduktivní. Protože později ten milovaný potomek pochopí, že rodič udělal právě to nejlepší, co dokázal.