Západ a islám

Jedním z častých argumentů obhajujících islám je, že se jedná v zásadě o mírumilovné náboženství. Pokud tedy máme obavy z islámu, potom jsme mimo, protože nerozlišujeme islám jako takový (údajně mírumilovný) a islamistické násilnické extremisty. Vynikající analýzu tohoto tvrzení přináší S. Huntington v knize Střet civilizací, ze které budu v tomto blogu vycházet.

Huntington výše uvedené tvrzení popírá a tvrdí, že čtrnáct století nám říká něco jiného. Vztahy mezi islámem a křesťanstvem byly po celou dobu bouřlivé a vysoce konfliktní. Bernard Lewis píše, že „téměř celé jedno století, od prvního přistání Maurů ve Španělsku až po druhé turecké obléhání Vídně, se Evropa nacházela pod stálou islámskou hrozbou.“ Islám je jedinou civilizací, které se kdy podařilo zpochybnit přežití západu, přičemž to dokázal již nejméně dvakrát.

Pravou ale je, že postupně se „z biče křesťanstva“ stal „nemocný muž Evropy“ a že, jak píše Huntington, do roku 1920 zůstaly v nějaké podobě na Západu nezávislé jen Irán, Saudské Arábie, Turecko a Afghánistán. Toto se začalo měnit úpadkem západního kolonialismu. Podle jedné analýzy zabraly nemuslimské vlády v letech 1757 – 1919 devadesát dva územních jednotek, na nichž žili muslimové. Po rozpadu kolonialismu se postupně šedesát devět z nich opět dostalo pod muslimskou vládou. Tyto změny pochopitelně doprovázelo násilí, což např. dokládá fakt, že polovinu všech válek mezi lety 1820 – 1929 mezi dvěma státy patřících k odlišným náboženstvím se odehrála mezi muslimy a křesťany. Tedy konflikt mezi islámem a Západem, zde ale vždy byl a nejednalo se jen o nějaké extrémní skupinky.

Příčina ale není jen geopolitická. Vyplývá i z odlišnosti, zejména pak muslimského pojetí islámu jakožto určitého životního stylu, který propojuje náboženství a státní moc. Huntington píše o propojení „hájemství Boha a císaře“. Smazává se zde náboženství a politika. Oproti tomu stojí pojetí křesťanské a tedy i západní, které říši Boží odděluje od říše císařovi. Jinak řečeno náboženství a stát spolu s právem jsou dva světy a nemají se prolínat.  Identita muslima je postavená v jakékoli zemi především na jeho náboženství, což pro západní občany v takovéto míře neplatí.

Mnozí muslimové se na Západ dívají jako na arogantní, materialistickou a úpadkovou civilizaci. Toto nesdílejí jenom fanatičtí imámové, ale i někteří islámští intelektuálové. V devadesátých letech vyvolala v Evropě velmi pozitivní reakci kniha Islám a demokracie, kterou napsala Fatima Mernisové. Hovořilo se o díle odvážné a liberální muslimské ženy. Jenže to, jak autorka Západ v knize ukazuje, moc lichotivé není. Píše, že západ je „militaristický“ a „imperialistický“. Dále píše: „Jenom Západ rozhoduje o tom, zda své satelity použije ke vzdělání Arabů, nebo k jejich bombardování… Bere nám možnosti a do našich životů vtrhává s importovanými výrobky a televizními pořady, které zamořují náš vzduch“. Toto je jen jedna ukázka, nicméně v obecnějším měřítku platí, že muslimské vlády, včetně těch, které jsou prozápadně orientované a na západu závislé, se chovaly velmi zdrženlivě, když měly odsoudit protizápadní teroristické akce. Spíše jsme slýchávali, že si za to Západ může sám kvůli svému dekadentnímu životnímu stylu, který muslimy provokuje. Huntington uvádí, že populární i seriózní intelektuální muslimské publikace opakovaně popisují to, co považují za intriky Západu a jeho snahy podmanit si, ponížit a podkopat islámské instituce a kulturu. Jinak řečenou – současné napětí mezí Západem a islámem vůbec není jen záležitostí pár fanatiků, ale střetem kultur.

Ještě jednou nechme promluvit emeritního Princetonského profesora B. Lewise: „V současnosti by již mělo být jasné, že před sebou máme náladu a hnutí daleko přesahující rovinu otázek, politiky a vlád, které tuto politiku sledují. Je o samotný střet civilizací, možná iracionální, nicméně nepochybně je reakcí na naše židovsko-křesťanské dědictví, na naši sekulární současnost“.

Západ by se neměl uchlácholit tím, že islámské výstřelky jsou úletem jen několika fanatiků nebo teroristů. Jistě nelze každého muslima vinit z terorismu, jistě je třeba posuzovat konkrétního člověka a jen příslušnost k rase, národu či náboženství z někoho nedělá automaticky lepšího člověka. Zároveň islám vždy výbojný byl. (Nakonec bojovník byl i jeho zakladatel, což se jistě nedá říci o Buddhovi, Konfuciovi nebo Kristu). Někdy se jednalo o boj o nalezení vlastní identity, mnohokrát o expanzi.

Kultura islámu je Západu cizí, což neznamená, že by neměl islám poznávat. Jenže poznávat není to samé jako přebírat prvky, které jsou nekompatibilní a které do Evropy a na Západ prostě nepatří.

Problém ale může být i v tom, že k tomu je třeba znovu si uvědomit, jaká je vlastně naše (západní) identita, na čem stavíme a z čeho vycházíme. Zde Západ tápe. Možná i to je jedna z příčin, proč se islám stává stále větší hrozbou…