Jdu s hlavou vztyčenou – k výročí popravy Milady Horákové

V přívalu informací a horkého politického léta média (tedy ty, co jsem četl) ani nezaznamenala výročí popravy doktorky Milady Horákové (27. června 1950). O jejím životě se leccos solidního lze dočíst už i na internetu. Protože nechci nosit dříví do lesa, pokusím se jí přiblížit tak, že nechám hovořit především ji samotnou. Snad to bude alespoň pro některé inspirací.

MH vystudovala práva na UK, do války pracovala na pražském magistrátě, byla členkou strany národně socialistické. Jejím tématem teoretickým i praktickým byla sociální práce, což odráželo její hluboký soucit a pochopení pro trpící a strádající. V srpnu 1940 je spolu s manželem zatčena gestapem kvůli svému napojení na odboj a velmi tvrdě vyslýchána. Rozsudek smrti nad ní vynesený je zmírněn po její vynikající obhajobě na 8 let káznice. Je vězněna až do roku 1945.

Už při jejím prvním věznění se projevuje její nevšední zájem o zmírnění utrpení druhých. Jedna její spoluvězeňkyně vzpomíná, jak se MH ptala:  „Děvčata, nemáte některá z vás kousek mýdla? Vedle mne v cele je zavřená stará žebračka Němkyně. Proč je zavřená, sám Bůh ví… Je stará, nemocná a tak strašlivě špinavá a zavšivená. Zítra chci požádat dozorkyni, aby mi povolila stařenu umýt a vyčesat.“ Nakonec podle svědectví tuto stařenu umyla a oblékla do svých šatů, kterých měla a s sebou poskrovnu.

Další příklad – ještě když byla ve vazbě na Pankráci. Jakousi ženu za trest postavili čelem ke zdi na celý den a noc. Nesměla se ani pohnout. MH ubohé ženě šeptala skrz chatrnou zeď své cely modlitby, aby ženě ulehčila její úděl. Jana Feierabendová – další její spoluvězeňkyně o ní napsala: „V těžkých dobách jedině silná morálka dovede potlačit sobectví. Tehdy se poznají silné a pevné charaktery. Takový čistý a pevný charakter měla Dr. Horáková. Nepoznala jsem v životě druhou, tak altruisticky založenou ženu, jakou byla ona, která dovedla pro druhé obětovat všechno, i svůj vlastní život.“

S příchodem míru se MH vrhá do obnovy poválečného Československa. Je zvolena do národního shromáždění, angažuje se v mnohých dalších aktivitách, pomáhá navrátilcům z koncentráků a angažuje se ve Svazu osvobozených politických vězňů. Díky svým politickým názorům, se kterými se nijak netajila a díky nimž se stále častěji dostávala do konfliktů s nastupující totalitou, se MH poměrně rychle dostává na index a je otázkou času, kdy bude zatčena a souzena. Je nabádána, aby emigrovala, ale MH odmítá. Nakonec se důvodem jejího zatčení zřejmě stávají její cesty po jihočeském kraji za členy své politické strany (podrobněji na http://www.ustrcr.cz/cs/milada-horakova). Toto je vyloženo jako snaha nalézt cesty k úniku z republiky. Je zatčena a krutým mučením nucena k vynuceným výpovědím. Je souzena jako zaprodankyně Západu, zrazující lid naší republiky, i když to byla ona, která tak často stála na straně chudých. Protože jsem ale na začátku článku slíbil, že nechám hovořit MH, začtěme se do toho, co sama prožívala a psala tváří tvář nelidským podmínkám komunistických vyšetřovatelů a mučíren.

Krátce před popravou píše svému muži: „Můj milý hochu, muži nejdražší …byl jsi největší láskou mého života – poznala jsem díky Tobě tolik závratných výšin lidského citu, křišťálového jako drahokam, že ta neobyčejná, ta nevšední pozemská láska mezi dvěma lidmi nemohla jinak než nevšedně skončit…“

Jak těžké bylo její loučení se životem, nám poodhalují dopisy (18 stran), napsané v posledních dnech před popravou. Ty dostala do rukou až po roce 1989 její sestra. Zde je několik z nich: „Má jediná dceruško Jaruško, Bůh požehnal Tebou můj život… Vedle kouzelné a podivuhodné lásky Tvého táty byla jsi Ty největším darem, kterého se mi dostalo od osudu. Avšak prozřetelnost zamířila můj život tak, že jsem Ti, má dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má mysl a mé srdce pro Tebe připravilo. Nebyla toho příčinou snad malá láska k Tobě, ta je stejně horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dětem. Ale já jsem svůj úkol, tady na světě chápala tak, že prospívám Tobě, že se starám, aby život byl lepší, aby se všem dětem dobře žilo. A proto jsem od Tebe často odcházela. Líbám Tvé vlásky, oči a ústa, hladím Tě a chovám ve svém náručí, vždycky budu s tebou a u Tebe.“ Když se devět hodin před popravou se svou šestnáctiletou dcerou loučila, nesměla ji ani políbit...

Zde jsou slova, která psala svému 81 letému otci: „Táto můj, odpusť mi to, pochop mne, nezatvrď se ke mně! Vždyť jsem tak rostla a bylo ve mně mnoho z tvých vlastností…Vím, že ve Tvých 81 let nemělo Tě tohle postihnout. Vím, že já měla stát u Tebe a líbat Tvou ruku, než přijde Tvá chvíle odchodu.“ Její otec se prý celou osudnou nic díval na Pankrác a do konce života již neodložil černou kravatu.

 A nakonec poslední slova Dr. M. Horákové: „Moji nejmilejší, ještě několik slov. Jsem úplně klidná a připravená. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušky mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné jméno. Neplačte, neteskněte moc, je mi to lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Ptáci se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou“.

Na rozsudek smrti reagovali žádostmi o milost mnohé světové osobnosti, nicméně K. Gottwald zůstal neoblomný. Dokonce rodině nebyla vydána ani urna s jejím popelem…

Jak jsem psal na začátku, smyslem tohoto blogu není popisovat život MH. Spíše jsem chtěl alespoň skrze pár dopisů alespoň trochu dát trošku nahlédnout do jejího přemýšlení. Je škoda, že na tyto velikány našich dějin někdy zapomínáme. Snad i díky společensko-politickému marasmu, kterého jsme nyní svědky, stojí za to vědět, že i takovýto lidé v tomto národě žili, formovali jej a dokonce tento národ vedli.

Nechme nakonec promluvit Františka Kožíka: „Doktorka Milada Horáková, oběšená v dvacátém století za své poctivě vyjádřené smýšlení, oběšená, ačkoli se zasloužila o svobodu národa a byla týrána nacisty, ta se stala symbolem čestnosti, nevinnosti, vysoké mravnosti… Můžeme jedině opravdovou úctou světit její jméno, zařadit je mezi jména našich největších a nejslavnějších mučedníků…“

(Zpracováno především na základě knihy „Velcí humanisté“ od M. Kaďůrkové)