Před pár dny si svět připomínal výročí osvobození Osvětimi. Asi není třeba opakovat, co bylo napsáno a řečeno. Mnohokrát jsme slyšeli, že něco podobného se již nikdy v historii nesmí stát. Nutno dodat, že Němci svoji vinu mnohokrát uznali, že mnohokrát vyjádřili lítost, že doposud toto vnímají jako národní trauma a že se tuto temnou domu svojí historie nepokoušejí nijak relativizovat. Nakonec i u nás byl nedávno německý prezident, který se hovořil o lítosti a respektu k obětem Lidické tragédie. Jistě, mrtvým život nikdo nevrátí, ale vyznání vin a s tím související omluva vyjadřuje touhu a ochotu rozejít se s minulostí a neopakovat ji. Němci by se mohli vymlouvat na ponižující podmínky Versaillského míru, na hospodářskou krizi, na strach z bolševismu, ale nic takového alespoň z oficiálních míst nepadlo. Doposud padají jen omluvy.
Jak známo další zrůdnou ideologií XX století je komunismus, mající na svědomí ještě více obětí než fašismus a to nejen v Ruku, ale i mimo jeho hranice. Jenže mi není známo, že by se někdy Rusko za svoje zvěrstva páchané mj. i jménem komunistické ideologie omluvilo (jakkoli komunismus není jen Rusko, tak jako nacismus není jen Německo). Nedovedu si představit, že by se Putin omluvil za Čechy odvlečené po II. světové válce do ruských gulagů, nebo že by Rusko dokonce nabídlo nějakou formu odškodnění, že by se ruská vláda omluvila Ukrajincům za jejich vyhlazování, pobaltským republikám za statisíce lidí zabitých Rudou armádou, mnoha vyhlazovaným menšinám atd.
Když srovnáme, jak se z minulostí vyrovnali Němci a Rusové, srovnáváme nesrovnatelné. Oba národy se (nejen) v Evropě dopustili strašlivých věcí, vinu jako by cítili především Němci. Nakonec to je patrné i z toho, že Stalin je pro Rusy stále jednou z nejpopulárnějších osobností a že současný ruský prezident byl součástí zločinné organizace KGB. Představme si, že by toto platilo u Němců a jejich vztahu k Hitlerovi. Jedni jsou na jednoho z nejmasovějších vrahů historie hrdí, druzí se za něj stydí. Proto se připomíná Osvětim, proto známe jména i jiných nacistických koncentráků, jména ruských koncentráků, kde zdaleka neumírali jen Rusové, ani neznáme.
Dnes nikdo nepochybuje o tom, že nacismus je a byl zlo, nicméně to samé neplatí o komunismu. Popírání holokaustu je trestné, popírání justičních komunistických vražd (viz. Semelová) se „nějak toleruje“. Jedni se za svoji minulost kají, druzí mlčí. Nebo dokonce hovoří o historické nutnosti a o tom, že v zásadě i na komunismu bylo něco dobrého.
Připomenutí Osvětimi světu sdělilo, že se před více než půl stoletím lety stal strašlivý omyl, strašlivé zlo a že někdo je vinen. Toto bylo mnohokrát vyřčeno potomky těch, kdo se tohoto zla dopustili.
Výročí Osvětimi ale může připomenout i to, že potomci těch, kdo se dopouštěli stejného zla, jen v rámci jiné – komunistické ideologie, ohledně zločinů svých předchůdců mlčí, nebo je dokonce relativizují.
Ti první se mnohokrát omluvili a tím řekli nikdy více, ti druzí se omlouvají velmi sporadicky, pokud vůbec, ale i tím též něco komunikují.
Třeba to, že kdyby se jim naskytla příležitost…
